ČTVERO VĚKŮ

ZLATÝ VĚK
(aetas aurea)

"Nejdříve vzešel věk zlatý, kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl.
Nebylo před trestem strachu, ni na deskách kovových
vryté
nečetly se výstrahy přísné a nebál se výroků soudnícho milost prosící dav: byl bez soudce bezpečen každý.
[...]
Srázný hluboký příkop až dosud nesvíral města,
lidé neznali dosud ni polnic ni točivých rohů,
nebylo přilbic ni mečů a lidstvo neznalo válek,
bezstarostně a klidně čas všechen trávilo v míru.
Sama i země netknutá rádlem a nevzdělávaná,
od pluhů neporaněná, vše dávala z vlastní vůle.
Člověk se spokojil jídlem, jež bez jeho úsilí rostlo
[...]
Věčné trvalo jaro a mírný západní větřík
ovíval vlahými vánky ty bez semene vyrostlé květy.
Brzy i plodiny nesla zem doposud nezorávaná,
pole, ač nepřeorané se bělalo těžkými klasy.
Tady potoky mléka, tam potoky nektaru tekly,
z věčně zelených dubů med žlutavý po kapkách kanul." 


STŘÍBRNÝ VĚK
(aetas argentea)

"Jakmile v podsvětí tmavé byl Saturnus od syna svržen, nad světem Iuppiter vládl, a stříbrné potomstvo  vzešlo, horší sice než zlaté, však cennější plavého kovu. Dřívější trvalé jaro hned Iuppiter zmenšil a zkrátil, na čtyři období rok pak rozdělil: na krátké jaro,na parné léto a nestálý podzim a mrazivou zimu. Tehdy poprvé vzduch se rozžhavil, vyprahlým žárem sálal a ve výši uvízl led, jenž utuhnul větrem. Tehdy poprvé v obydlí vešli: jim obydlím byla jeskyně, křoviny husté a proutí svázané lýkem. Tehdy do dlouhých brázd si poprvé zaseli zrna obilná; mladičký býk pak zabučel pod tíhou jařma." 


BRONZOVÝ VĚK
(aetas aenea) 

"Třetí po tomto věku věk nastoupil, bronzové plémě, krutější povahou svou a náchylný ke strašným zbraním, zločinný nebyl však [...]" 


ŽELEZNÝ VĚK

(aetas ferrea)

"[...] posléz věk z tvrdého železa nastal.
Do věku z horšího kovu hned pronikl všeliký zločin, zmizel veškeren stud a pravda a poctivost všecka, na jejich místo šla lest a přetvářka, úklad a podvod, přišlo násilí hrubé a po jmění zločinná touha. Plavec svěřoval větrům, ač doposud dobře je neznal, plachty - a lodní kýly jež na horách vysokých dlouho strměly, v neznámých proudech se stávaly tančící hříčkou. Půdu, všem společnou dříve, jak vzduch byl a sluneční světlo, měřič přeopatrný už vymezil hranici dlouhou.
Ne však obilí jen a povinné pokrmy člověk od země bohaté žádal - i do nitra země se vniklo: bohatství kovů, jež k špatnostem svádí, teď dolují lidé, kovů, jež ukryla země až do hloubky k podsvětním Stínům. Již je tu železo zhoubné a železa zhoubnější zlo, kruté vzcházejí války, jež bojují obojím kovem. Ruce plničké krve již mávají řinčící zbraní.
Žije se z loupeže jen; tchán před zetěm, před hostitelem není bezpečný host; i bratrská láska je vzácná; manželce hrozí muž a ona zas manželi zhoubou, Ukrutné macechy mísí své smrtelné jedy a syn se předčasně pídí, co roků má otec mu na živu zůstat. 
Po zbožnosti se šlape a panenská bohyně Diké poslední z nebešťanů zem opouští, prosáklou krví."