Historie Metamorfóz

Od roku 1484, kdy vyšlo první ilustrované vydání Metamorfóz, do roku 1800 přesahoval celkový počet vydání tohoto díla okolo 400 tisků a tak se v průběhu 16. století Ovidius řadil k vůbec nejpopulárnějším latinským básníkům.

Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. - 18 / 17 n. l.) byl římský básník žijící v 1. stol. př. n. l. své dílo Metamorphoses dokončil před vyhnáním k Černému moři, kde se usadil ve městě Tomis (dnešní město Constanța) v jihovýchodní části Rumunska. K jeho vyhnání došlo za vlády císaře Augusta v roce 8 n. l. Dílo se dochovalo souhrou náhod, neboť údajně sám Ovidius rukopis svého díla ve vyhnanství zničil. Zachovaly se pouze přepisy tohoto díla od jeho přátel.

Ovidiovo dílo ale nebylo vždy nejoblíbenější. První pozici obliby v počátcích středověké historie měla Vergiliova Aeneida a hlavní zájem o Metamorfózy je aktuální až od 11. století, vrchol potom nacházíme ve století 12. a 13., které také paleograf Ludwig Traube (1861 - 1907) nazval "Ovidiovým věkem" ("aeteas Ovidiana"). Německý literární historik Ernst Robert Curtius (1886-1958) popsal Proměny očima středověkého člověka, jako románovou encyklopedii ve stylu "Kdo je kdo". Díky alegorickému smyslu jednotlivých postav to bylo zároveň morální dílo. Hledaly se tak symbolické a alegorické roviny tohoto díla, které potom byly komparovány s křesťanskými představami o morálce. Přirozeně pak začalo docházet ke změnám v bájích nebo abstrahování jádra, či očištění od nevhodných pasáží díla. Příkladem je francouzský překlad z počátku 14. století tzv. Ovide Moralisé, kde neznámý autor zapojuje do díla křesťanskou mystiku, teoretický výklad nebo také historickou interpretaci. Takové tendence trvaly až do 17. století.

Ovidius nepatří k antickým autorům jako Titus Lucretius Carus (okolo 97 př. n. l. - 55 př. n. l.) nebo Gaius Valerius Catullus (84 př. n. l. - 54 př. n. l.), kteří byli objeveni až renesancí a humanismem. Ovidiovo dílo v historii neprodělalo výraznější pokles obliby. Pojem "ovidiovský" se běžně užíval jako synonymum pro "mytologický", takže historické prameny běžně obsahují pojem "ovidiovské sochy" a to i bez ohledu na skutečný literární zdroj vyobrazení.

V historii je také výskyt řady dalších mytologických příruček a výkladové literatury:

  • Genealogia deorum gentilium libri XV., Giovanni Boccaccio, první vydání 1472
  • Theologia mythologica, Georg Pictor, 1532
  • De deis gentium varia et multiplex historia, Lilius Georgiu Giraldi, 1548
  • Mythologiae sive explicationis fabularum libri decem, Nathal Conti, 1551
  • Heydenwelt, Johann Herold, 1554
  • Le imagini noc la sposizione de i dei degli antichi, Vincenzo Cartari, 1556
  • Mythologie, Marco Antonio Tritonio, 1560
  • Wtlegginghe op de Metamorphosis, Karel van Mander, 1604

Z Ovidia bylo čerpáno mnoha různými způsoby. Jednak šlo o obsahovou stránku příběhů, kdy si autoři vypůjčili některou báji, jako základ pro své dílo (William Shakespeare), nebo zapojením antických mýtů do básnických prací (značně populární v druhé polovině 16. století), ale také napodobením poetického stylu a jazyka, který Ovidius použil.

Raně-novověká vydání lze podle historičky Radky Miltové rozdělit do čtyř skupin:

  1. Čerpá ze středověkého dědictví a vykazuje odezvy moralizujících vydání, kdy jsou alegorické významy připsány všem mýtům. Každá báje je v takových vydáních shrnuta a vyložena fyzikálně, historicky, morálně a alegoricky (výklad křesťanský). K XV knize tato vydání také připojovala moralizující sumu lidského vědění tzv. Reductorium morale. Příklady:
    - Ovidius moralizatus, Pierr Bersuir
  2. Díla raného humanismu, která navazují na alegorické tradice. Metamorfózy jsou potom chápány jako základ výuky, protože poskytují znalosti z geografie, astronomie, hudby, rétoriky, či morální a přírodní filozofie. Tedy byly chápány jako encyklopedie středověkých znalostí.
    Příklady: 
    - Ovidius Metamorphoseos, cum commento familiari, Raphael Regia
    - Metamorphoseon libri moralizati, Petr Lavinius
  3. Nekomentovaná a rétorická vydání. Rétorická měla komentáře upozorňující na paralely s dalšími antickými autory. Nekomentovaná měla na konci Ovidiův životopis.
  4. Pozdně alegorické vydání Metamorfóz z doby po-tridentské, kdy byl spor, zda je vhodné čerpat pro umění inspiraci z pohanských zdrojů, či je vhodné zapojovat pohanské bohy do křesťanských souvislostí. V těchto vydáních každý mýtus zastupuje nějakou z obecných pravd a každý, kdo je poruší, bude trpět - proměna lidí v šelmy je alegorií pro zdegenerování skrze hřích.
    Příklady: 
    - Metamorphoses Ovidii, argumentis quidem soluta oratione, enarrationibus autem et allegoriis elegiaco versus accuratissime expositae,Johann Sprengia

Tisky po roce 1540 se v komentářích k mýtům transformovaly do kratších poznámek k obsahové rovině. 

Chronologické události:

  • 13. století - První glosy k textům v Proměnách.
  • 15. století - Proměny se začaly publikovat a překládat do národních jazyků; s příchodem knihtisku se vyobrazení začínají převádět do grafických podob - dřevoryty.
  • 1484 bylo vydáno Ovide Moralisé, Brugge - kniha byla přetištěná jako Bible a to s doprovodnými ilustracemi v podobě dřevorytů. Jednalo se o upravené (moralizované) vydání, které bylo přijatelné i pro věřící.
  • 1557 Bernard Salomon, francouzský grafik, kreslíř a rytec, vytvořil poprvé grafické schéma pro celou knihu Proměn.
  • 1563 Virgil Solis, německý grafik, kreslíř a rytec, překopíroval grafické schéma od Salomona a popularizoval je.
  • Až do 18. století nebyla otisknuta ani jedna kniha Proměn v českém jazyce.

Vyobrazení v knize

V Ovidiově díle je okolo 250 antických příběhů, u kterých v historii vznikla potřeba ilustrace. Raně-novověká ikonografická tradice antické mytologie navazovala na styl středověkých iluminacích z rukopisu jako bylo Ovide moralisé z 15. století. Mezníkem byl vynález a použití knihtisku a překlad Proměn do národních jazyků, což vedlo k vytváření rozsáhlejších cyklů ilustrací. Ty potom hrály velkou roli jako lehce dostupný zdroj uměleckých předloh. První ilustrované vydání Metamorfóz je datováno do roku 1484, pochází z belgického města Brugge a publikoval je Colard Mansion. V jednotlivých dalších vydáních se obrazová složka měnila, tak jak se měnily komentáře k dílu, ale samotné ilustrace procházely mnohem menšími změnami a můžeme nalézt celou řadu ustálených kompozičních typů, nebo vzájemných návazností. Vytváření nových invenčních sérií ilustrací bylo ekonomicky velmi náročné, proto docházelo k převádění a kopírování starých ilustrací. Proto se také mnohokrát setkáváme se stejnou ilustrací, která je pouze stranově otočená. Vydání se lišila počtem grafik - úsporná vydání měla jen 15 vyobrazení (na začátku každé z knih), bohaté edice měly 100 - 150 grafik. Počty grafických listů u nejznámějších ilustrátorů jsou:

  • 134 grafik - Crispijn de Passe
  • 150 grafik - Antonio Tempesta, Johann Wilhelm Baur
  • 178 grafik - Bernard Solomon, Virgil Solis, Pietr van der Borcht
  • 226 grafik - Sébastien Le Clerc a Franҫoise Chauveau
  • 300 grafik - Hendrick Goltzius (původní záměr nedokončen, vydáno pouze 52 grafik)

Až do konce 18. století nebyla vytištěna jediná edice v českém jazyce, i když jsou zaznamenány hned dva historické pokusy o tento akt. Jeden pokus je nezvěstný a druhý se nachází v Národní knihovně v Praze, kam jej daroval roku 1824 chrudimský děkan Josef Stanislav Urban. Podle Radky Miltové je překlad dílem chrudimského malíře Josefa Ceregettiho (1722-1799), což také reflektuje fakt, že toto dílo je klíčové právě pro malíře.


Zdroj výše uvedených informací: Ovidius v umění 17 a 18 století v Čechách a na Moravě, in: Radka Miltová, Mezi zalíbením a zavržením, 2009, s. 13-20.

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ TVŮRCI GRAFICKÝCH ILUSTRACÍ KNIHY

Virgil Solis
(1514-1562)

Byl německým mistrem kresby a grafiky rytí, leptu a dřevořezu, který pracoval ve svém rodném městě Norimberku, člen plodné umělecké rodiny.

Jeho grafiky byly prodávány samostatně nebo vytvářely ilustrace knih; mnoho prací, které podepsal, jsou pravděpodobně dílem asistentů. Po jeho smrti se vdova provdala za jeho pomocníka a pokračovali v práci Virgilia.

Jeho dřevoryty ilustrující Ovidiovy Metamorfózy měly obzvláštní vliv, ačkoli si částečně vypůjčil dřívější ilustrace francouzského umělce Bernarda Salomona (1506-1561). Solisovy ilustrace byly přetištěny a kopírovány v mnoha různých vydáních, jak v latině, tak i v překladech do různých jazyků.

Jedním z jeho asistentů byl švýcarsko-německý umělec Jost Amman (1539 - 1591, do doby než si založil vlastní dílnu.

Eduard von Ubisch napsal komplexní popis Solisova života a práce v souvislosti s obrazy Bible z roku 1889.

Zdroj: překlad anglické Wikipedie 

Antonio Tempesta 
(1555, Florencie? - 1630)

Narodil se a vyučil patrně ve Florencii. Ve své tvorbě byl ovlivněn jedním z proudů manýrismu druhé poloviny 16. století nazývaným "Counter-Maniera", který reagoval na ustanovení Tridentského koncilu.

V roce 1576 se zapsal do Florentine Accademia delle Arti del Disegno . Byl žákem Santiho di Tito, poté flámského malíře Joannese Stradanuse. Patřil k velkému týmu umělců pracujících pod Giorgiem Vasariem na výzdobě interiérů Palazzo Vecchio ve Florencii.

Později přesídlil do Říma, kde se spojil s umělci z habsburského Nizozemska, což mohlo vést k jeho zájmu o krajinomalbu.

Malba:

  • Tempesta a vlámský malíř Matthijs Bril byli roku 1572 pověřeni papežem Řehořem XIII malovat široká panoramata Procesí přenesení ostatků Sv. Řehoře z Nazianzu pro lodžií třetího patra Vatikánského paláce.
  • Dokončoval fresky ve Vile Gambara v Villa Lante v Bagnaia (1578-1609).
  • Od roku 1579-83 se Tempesta podílel na výzdobě Villa Farnese v Caprarola.
  • Je také známo, že spolupracoval na freskách ve vile d'Este v Tivoli.

Grafika:

Tempesta je nejlépe znám pro tisk, lept a gravírování. Mezi ně patří: desky ze Starého zákona; dvacet čtyři desek ze života sv. Antonína; sada 150 výtisků z Ovidiových Proměn; 13 desek na Úkolech pro Hercula; Vstup Alexandera do Babylonu; Diana a Actaon, a Ukřižování (1612).

V roce 1612 vytvořil řadu desek pod názvem "Batavorum cum Romanis Bellum" podle návrhů holandského umělce ve službách dvora Alessandra Farneseho Otto van Veena (1556-1629), také známého jako Vaenius. Van Veen byl ovlivněn italskými vlivy, ale vyvinul svůj vlastní styl, který předjímal vlámské baroko jeho vlastního žáka Petra Paula Rubense. Série se skládá z 36 číslovaných rytých desek a ilustruje ozbrojený boj mezi starověkými nizozemskými kmeny a jejich římskými utlačovateli, jak je vyprávěno podle Publia Cornelia Tacia (c. 56 - c. 120 AD). Každá deska nese v dolní část vyryté legendy ve vlámštině a v latině.

Tempesta také navrhoval kresby na mnoho tapisérií.

Zdroj: překlad anglické Wikipedie 

Johann Wilhelm Baur
(1607, Štrasburg - 1640, Vídeň)

Narodil se ve Štrasburku jako syn a vnuk rodiny zlatníků; byl žákem štrasburského umělce a rytce - Friedrich Brentel (1580 - 1651). Po studiích krátce pobýval ve Stuttgartu a následně odešel (v roce 1630 ) do Itálie, nejprve do Neapole a poté do Říma. V Itálii bydlel také spolu s Karlem Škrétou.

V Římě získal Baur svoji první práci: sérii rytin pro ilustrování knihy. Následně pracoval pro velké italské rodiny se Farnese se Colonna se Borghese .

Stal se členem Společnosti severských malířů a zde byl také pokřtěn s přezdívkou Reiger (v holandsky "volavka"). Baur použil toto slovo k podpisu některých prací včetně dvou miniatur uložených v Louveru.

V roce 1636 Johann Wilhelm Baur realizoval pro Dona Paola Giordano II. Orsiniho, vévody z Bracciana, dílo šestnácti leptů nazvané Nová kniha národů (Le livre nouveau des Nations).

V roce 1637 odešel Baur z Říma do Vídně za císařem Ferdinandem III. Vzal si zde za ženu vdovu po dvorním zlatníkovi Annu-Marii Faustner. Právě ve Vídni uskutečnil nejvýznamnější práci: sto padesát desek z Ovidových Metamorfóz .

Jeho práce byla dychtivě vyhledávána sběrateli a zahraničními nadšenci do umění, jako byl kardinál Mazarin, jehož série sbírky se ještě zachovala a je umístěna v muzeu Louveru.

Zdroj: překlad francouzské Wikipedie 

Grafinské ztvárnění příběhů

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky